Viktor Mejzlík – spolumajitel Garantovaný nájem: Život mě baví tehdy, když v něm mají místo podnikání, rodina i auta.
Podnikání, rodina a motorsport v jednom životě. Viktor Mejzlík, zakladatel Garantovaného nájmu, mluví o rovnováze, riziku i životní filozofii.
Podnikání, rodina a závodění u něj netvoří tři oddělené světy, ale jeden celek. Viktor Mejzlík mluví o tom, jak vznikl Garantovaný nájem, proč je pro něj důležité mít kolem sebe silný tým, co mu dávají auta i závody a proč nechce čekat na „správný čas“, ale žít naplno teď.
Jak bys dnes popsal propojení svého podnikání, rodiny a aut?
Určitě jako jeden propojený systém. Bez podpory doma by to nešlo a bez práce by nebylo ani na auta, ani na ten životní styl. Snažím se to propojit co nejvíc i v praxi — když to jde, beru rodinu s sebou, někdy to spojíme i s dovolenou, takže jedeme společně někam pryč a já si pak odskočím na okruh nebo na závody. Na závodech je navíc vidět i moje firma: na autě mám polep s logem GarantovanýNájem.cz, vozíme tam bannery a děláme i zázemí s kávou pro lidi. Rodina, práce i auta tak nejsou oddělené světy, ale jedna věc, která se navzájem posiluje.
Jak vlastně vznikl Garantovaný nájem?
Byla to spíš náhoda než plán. Oslovili jsme jednoho majitele bytového domu s tím, že bychom mu byty pronajímali. Nakonec přišel s tím, že si můžeme vzít celý dům a postarat se o něj sami. Nejdřív jsme chtěli udělat senior house, ale kvůli technickým úpravám to nedávalo smysl. Pak jsme si spočítali model a nabídli mu garantovaný nájem. On pochopil, že tomu rozumíme, a dal nám důvěru. Tak vznikl náš první koncept.
Bylo to od začátku promyšlené podnikání, nebo spíš hledání cesty?
Spíš hledání cesty. Právě v tom je možná ta největší síla celého projektu. My jsme si neřekli: pojďme vymyslet nový model a někde ho prodávat. My jsme prostě řešili konkrétní situaci a z ní se postupně zrodilo něco, co začalo fungovat. Člověk si to nejdřív jen spočítá, odpracuje, otestuje a pak z toho vyroste služba. A přesně tak to bylo i tady.
Jak dlouho trvalo, než se z toho stala fungující služba?
Zhruba čtyři roky, než se to začalo stabilně rozvíjet. Kolem roku 2018 jsme nastavili systém, který už byl víc automatizovaný, přehledný a bez velkých výkyvů v kvalitě. Od té doby se služba dál zlepšuje. Dnes už to není jen o jednom člověku a jedné energii, ale o celém systému, který pomáhá lidem nedělat chyby.
Co je dnes v realitách největší výzva?
Lidé v obchodě. Potřebuješ obchodníka, který je technicky schopný, slušný a zároveň si věří. Nejhorší je někdo, kdo buď nevěří sám sobě, nebo naopak nemá morálku. Tu rovnováhu je těžké najít, proto u nás lidé rostou postupně. Nestačí jen umět mluvit, musíš umět i nést odpovědnost za to, co prodáváš a jak působíš na klienta.
Jak s takovým týmem pracujete?
Snažíme se lidi vzdělávat technicky, zároveň vybírat ty, kteří jsou slušní a mají dobré srdce, a pak jim postupně budovat sebevědomí. To sebevědomí se nedá naučit poučkou. Musí se prožít. U nás třeba obchodníci začínají na pronájmech, aby se naučili mluvit s lidmi, získali zkušenost a měli první vítězství. Protože právě vítězství dává člověku zdravé sebevědomí. A to je v obchodě strašně důležité.
Co se na realitním trhu podle tebe nejvíc změnilo?
Nejvíc kvalita inzerce. Když jsme začínali, bylo běžné, že jednu nemovitost nabízelo deset realitek. Totální chaos. Majitelé extrémně nechtěli spolupracovat s realitkami, paradoxně spolupracovali s deseti lidmi, ale tím způsobem, že je realitky spíš pálily. Dneska se mnohem víc specializuje, používají se profesionální fotografie, je tam větší důraz na prezentaci a celý trh je mnohem kultivovanější.
My jsme docela brzo koupili zrcadlovku a začali fotit kvalitně. Díky tomu jsme to předběhli třeba o osm let. Dnes už mají podobnou kvalitu skoro všichni, ale tehdy to byl velký rozdíl. A to je přesně ten posun — dřív byla inzerce často amatérská, dnes je to mnohem profesionálnější.
Kdy ses dostal k autům a závodění?
Už od puberty mě bavila auta a rychlost. Pak jsem potkal Petra Cigánka a založili jsme projekt Two Zeros. Začali jsme od nuly, kupovali auta, zkoušeli je na okruzích a postupně se z koníčku stala disciplína, kterou beru úplně vážně. Nebylo to o tom jen jezdit rychle, ale naučit se tomu rozumět, zlepšovat se a posouvat hranice. Závody pro mě nejsou únik z práce, ale další část života, která mě učí fungovat jinak a líp.
Z Two Zeros ale vzniklo i něco dalšího, že?
Ano, z té zkušenosti pak Petr Cigánek vycházel dál i u svého projektu Držvolant, který se postupně proměnil v úspěšnou firmu a dnes učí lidi ostrou sportovní jízdu na bezpečných okruzích. A to je podle mě dobře vidět na tom, že když člověk něco dělá poctivě a dlouhodobě, může z toho vyrůst něco víc než jen jeden projekt. Může z toho vyrůst celý směr.
Pomáhá ti závodění i v práci?
Hodně. Závody mě učí disciplíně, rychlému rozhodování a práci s tlakem. Když se člověk pohybuje na hraně, naučí se líp odhadovat riziko i v byznysu. Navíc mě to motivuje vydělávat víc, protože chci ten sport dělat pořádně. V tom je obrovská přidaná hodnota — nejde jen o adrenalin, ale o mentalitu a schopnost fungovat pod tlakem. Člověk si díky tomu uvědomí, že rozhodnutí mají cenu a že i malá chyba může mít velký dopad.
Máš v tomhle všem nějaký strach?
Spíš pracuju s rizikem než se strachem. Důležité je znát hranice, auto i sebe. Když vím, kde je limit, nemusím se nechat svazovat strachem. Na trati i v práci se snažím postupovat promyšleně. Strach podle mě člověka brzdí, zatímco uvědomění rizika ho drží soustředěného. Nejde o to být bezhlavý, ale umět se posouvat tak, aby to mělo smysl.
Jak to bere rodina?
Bez podpory rodiny by to nešlo. Manželka sice ne vždycky souhlasí, když se chystám na něco náročného, ale respektuje to. Já se zase snažím, aby rodina nebyla na druhé koleji. Když není rovnováha, nefunguje to. Je to o tom, aby si člověk doma i v práci dokázal udržet důvěru a aby nikdo neměl pocit, že je pořád až na druhém místě. A právě tohle je pro mě dlouhodobě zásadní.
Jak tyhle světy propojuješ konkrétně?
Hodně přes akce. Snažím se, aby to nebylo jen o tom, že mám dvě oddělené identity — podnikatele a závodníka. Když jedu na závody, je tam vidět i firma, potkávám lidi, kteří jsou podobně naladění, a zároveň se z toho dají vytvářet vztahy, které mají hodnotu i v práci. Neberu to jako marketingovou pózu, ale jako přirozené propojení světů. Když někde vznikne důvěra, může z ní být pak i spolupráce.
Co ti auta dávají, co samotná práce nedokáže?
Hlavně emoci a svobodu. Není to pro mě o tom mít v garáži hezkou věc, ale o tom, co s tím autem zažiju — na okruhu, na cestě, v okamžiku, kdy se člověk opravdu soustředí a je přítomný. Jsou pro mě způsob, jak si plnit sny, ale zároveň se pořád učit, posouvat a zůstávat v pohybu. Auta mi připomínají, že život nemá být jen o výkonu a výsledcích, ale i o radosti, zážitcích a tom, že si člověk umí ten život fakt užít.
A jak do toho zapadají peníze a investice?
Peníze pro mě nejsou cíl samy o sobě. Mají mi pomoct žít ten život, který chci. Když něco vydělám, radši si část vezmu a proměním ji v něco, co mi dává smysl a zůstane mi jako zážitek. Nechci jen čekat na „lepší chvíli“, protože ta je často právě teď. Pro mě má smysl, když peníze pracují pro mě a pomáhají mi žít naplno.
Kdybys měl svůj život shrnout jednou větou?
Asi tak, že nechci čekat na život, který jednou přijde, ale žít ten, který mám teď. A pokud do toho patří práce, rodina, auta i závody, tak je to přesně ta kombinace, která mi dává smysl.
Děkuji za rozhovor.
Rozhovor s Viktorem Mejzlíkem zpracovala Anna Nevídalová – Social and Content specialist Vitom
ČLÁNEK VYŠEL V PŘÍLOZE MF DNES 5.6.2026, str. 10
Sledujte Podcast BYt či nebýt
